Dobříšská skupina Wocaties band hraje na Májových slavnostech skoro rok co rok. A vidět je budeme moci i letos. Hrají spolu deset let, a přesto ještě nezměnili seskupení, mimo jiné nás tak zajímalo, jaké mají sny, na co se těší na Májovkách a třeba i to, jak to v kapele chodí? Tak jsme se zeptali zpěvačky Terky Wessové, která na slavnostech nebude zpívat pouze se svou kapelou, ale střihne si i svůj sólo koncert.
Wocaties Band uvidí už brzy všichni fanoušci na dobříšských Májových slavnostech. Těšíš se?
No samozřejmě, že se těším. I přes nedostatek času jsme se přímo pro tuto událost sešli na zkoušku, což je u nás docela vzácné. Těším se, až si zahrajeme. Myslím, že i tím že nebudeme na hlavním podiu, nýbrž na podiu v tržnici, to bude takové víc přátelské a pohodové. Je to po delší době, změna, že budeme hrát na klasickém koncertu, který bude mít hodinu. Jsme zvyklí z plesů a svateb že hrajeme kolikrát i 10 hodin. Takováto vystoupení, jsou pak pro nás zpestřením a upuštěním od stereotypu.
Velký boom udělala hitovka 4+1=5. Představíte na Májovkách nějakou novou pecku?
Svou vlastní píseň zpívat nebudu žádnou, s kapelou Wocaties Band hrajeme písně převzaté tzv. cover verze, protože hrajeme na zábavách, plesech, svatbách, oslavách apod. a tam o to není téměř žádný zájem o vlastní tvorbu a je to normální, lidé raději prostě tančí na písně, které jsou jim známé, na které mohou zpívat a dovádět. Moje písně nedosáhly zdaleka takových výšin, že by byly známé v takovém rozsahu. Máme však připravené 4 nové písně od známých interpretů.
Na co se na Májovkách nejvíc těšíš ty?
Na co se nejvíc těším? V minulých letech by moje odpověď zněla: loď (ta houpací atrakce) Ale ne, určitě na to, že si zazpívám, to je jasný, co jiného taky ode mě čekat. Taky se těším na to, že to bude jen krásná pohodová hodinka, kam jsme mohli vybrat oblíbené písně a že uvidím spoustu přátel a známých, které normálně už moc nevidím.
Kdyby někdo Májovky čistě teoreticky nestihl, kde vás může v nejbližší době vidět vystupovat?
Kdyby nás někdo neměl stihnout, tak bych radila, ať si ten den pospíší, protože celé léto jezdíme hrát po svatbách a soukromých akcích, takže nebudeme do podzimu k zastižení na veřejném koncertě, ale co není, může být. Stačí sledovat naše webové stránky nebo fb. Ale nezoufejte ono je to totiž letos 10 let od doby, kdy kapela Wocaties Band vznikla a pokud se vše podaří, tak bychom to někdy na podzim nebo v zimě chtěli nějak oslavit. A jak jinak oslavit výročí od založení kapely než nějakým pořádným koncertem.
Je pro vás jako pro kapelu, která je spojená s Dobříší, koncertování v Dobříši srdcovka?
Srdcovka to určitě je, to nesporně a nepochybně a myslím si, že můžu v tomhle mluvit za celou kapelu. Obzvlášť, když bohužel hrajeme téměř všude jinde jen ne na Dobříši, tak si to velmi rádi vychutnáváme.
… Nemíváš třeba trému před známými tvářemi? Někdo říká, že raději vystupuje před „anonymním publikem“ a na Dobříšsku se najde jen málokdo, kdo by tě neznal…
Já mám trému téměř pokaždé, ať už je v publiku někdo koho znám nebo ne, ale za ty roky co vystupuji, jsem si vytvořila jistou dávku suverenity. Mám radši větší publikum než hrát pro pár lidí. Ve větším publiku mám pocit, jako by se ta moje tréma mezi těmi lidmi nějak rozpustila, ztratila. Jak je méně lidí, tak se to nemá kam rozpustit.
Jak často se musíte scházet a trénovat, abyste z toho takříkajíc „nevypadli“?
Tím, že hrajeme od listopadu do dubna na plesech, a od června do září na svatbách téměř každý víkend, květen a říjen bývají takové odpočinkové měsíce, ale i tak si neumím představit, že bychom z toho nějak mohli vypadnout, když se hraje takhle často, to prostě nejde. Navíc každý z nás má ještě spoustu dalších kapel a projektů, takže i když nehrajeme nějaký víkend s Wocaties Bandem spolu, tak pořád se hudbě věnujeme naplno a tím se vlastně stále procvičujeme a zdokonalujeme. Byly doby, kdy jsme zkoušeli každý týden, ale to bylo asi prvních 5 let naší existence. Každým rokem se frekvence zkoušek rozšiřovali a teď prostě už nezkoušíme téměř vůbec. Sejdeme se pouze, když chceme nacvičit nové písně, jako tomu bylo právě například teď před Májovkama.
Kde trénujete?
Tady bych použila minulý čas. Když jsme ještě trénovali a měli na to čas i v týdnu protože nebyli dřív práce a povinnosti, ve škole jsme končívali maximálně ve 3, tak jsme zkoušeli v Základní umělecké škole na Dobříši. Teď když už se sejdeme, zkoušíme, kde se dá. Ale jak jsem již říkala, každý z nás bez výjimky vlastně trénujeme neustále. I když třeba ne spolu, ale každý za sebe. V tom vidím naší výjimečnost a spoustu tvrdé práce, každý zvlášť. A dohromady? To pak prostě jen zapadnou puzzle do sebe.
Fungujete od roku 2007… pořád v té samé sestavě?
Ano hrajeme již 10 let v té samé sestavě. Je pravda, že jak toho mají například kluci hodně (hraní, projektů, kapel) tak se nám minulý rok stalo, že jsme museli povolat na pomoc kytaristu Matyho (Matouše Sedláka) za našeho Paula (Pavla Hrubého), a letos řešíme to samé, ale za našeho bubeníka Dooshiho (Martina Duška), ale jsou to jen výjimečné situace. Jinak stále spolu a ve stejném uskupení a jsme za to rádi.
Kdo byl vůbec hlavní iniciátor jejího založení?
Hlavní iniciátor, vedoucí, učitel a super člověk, který nás dal dohromady, který nás nasměroval cestou zábavové kapely a staral se nám v zárodku i o výběr písní, zajišťování toho abychom měli kde hrát a dostali se tak do podvědomí světa zábavových kapel, je pan učitel ze zdejší Základní školy umění Libor Vokatý, který měl na nás takový vliv, že jsme název naší kapely vlastně vymysleli po něm. Wocaties čti: [Vokatýs] (Vokatýho Banda) akorát jsme styl, jakým se to píše, zvolili zajímavější, myslím, že v angličtině to snad nic ani neznamená. Vzniklo to úplně náhodou a nějak se to prostě chytlo. Teď to považujeme za takové poděkování Liborovi, za ty roky co s partou puberťáků trávil čas ve zkušebně a že bez něj bychom ani nezačali. Respektive začali, ale bylo by to asi všechno jinak.
Jak těžké je se dneska v hudební branži prosadit?
Jestli je to těžké? Je to ta nejtěžší věc, před kterou hudebník stojí, ovšem pokud nemá sta tisíce v kapse a nebo ohromnou kliku. Já například jsem se o to snažila nesčetněkrát a jak je vidno, nemám ani sta tisíce, ani ohromnou kliku. Počítat s tím, že si vás někdo “všimne” je asi jako vsadit si na euromiliony a čekat že vyhrajete (téměř nemožné). A bez základního kapitálu nejste zajímaví, byť by jste měli hlas jako Whitney Huston. Možná lehčí je to v Americe nevím, ale v ČR jsou téměř nulové šance. Hlavní je však dělat pořád to, co má člověk rád a nenechat se odradit. Já i po všech zklamáních a neúspěších ale i nějakých úspěších vám povím, že jsem i tak spokojená a šťastná. Hraju se 3 kapelami, zpívám prostě pořád a i přes to, že to jsou “jenom” svatby a plesy a neplním areny a haly, prostě mě to baví. Je to náročné časově a i fyzicky stát a zpívat někdy třeba 10 hodin v kuse, ale mám to ráda. A zas řekněme si, vydržela by nějaká hvězda ze showbyznysu zpívat takhle dlouho? Po dvouhodinovém koncertu jsou na infarkt většinou. Musí to člověk brát s rezervou a nadhledem. Nehroutit se, že jeho sen vypadá trochu jinak, než třeba čekal. Jsou lidé, kteří svého snu nedosáhnou vůbec. Já alespoň z poloviny a to je přece super. Pak budu vyprávět svým dětem, jak mě hráli v rádiu.
Máte nějakou kapelu – vzor? Nějaký sen, na kterém pódiu byste chtěli stát?
Jestli můžu mluvit za celou kapelu, řekla bych, že budeme především rádi, když pořád budeme mít kde hrát, když bude dost svateb a plesů a zábav, na kterých si budeme moct zahrát. Že si nás budou lidé pořád objednávat a budeme pořád, tak super parta, jako jsme už tak dlouho.
Krom hudební dráhy se věnuješ ještě dalším pracím, mimo jiný taky pracuješ s dětmi. Říká se, že učitelky relativně rychle ztrácí sluch, nebojíš se? Samozřejmě vtip… Otázka měla znít, dá se to všechno zvládnout? Pracovat, normálně fungovat a vedle toho ještě tvrdě dřít na hudební produkci?
Zvládnout se to dá, jen prostě musíte oželet pár věcí jako třeba víkendy, nějaké svoje zájmy, občas i nervy, abyste to všechno vydrželi. Pracuji jako učitelka hudební výchovy a vychovatelka ve školní družině, do toho ještě po večerech kadeřničím. No a o víkendech hraji. Spíš mě mrzí, že na spoustu oslav, party, různých posezení s přáteli, prostě často nemůžu dorazit. Ale já věřím, že to přátelé chápou. Hudba je nejenom koníček, ale je to i práce a to často dost namáhavá, když máte zábavu, kde se hraje třeba do 3 – 4 do rána a to nepočítáme stavění a skládání aparatury to pak celou neděli téměř prospíte a víkend je pryč a zase v pondělí do práce. Ale jak říkám je to práce jako každá jiná, kde mě nemůže nikdo zastoupit, ale dělám vše, co mě baví v každé z těch činností. Jak já říkám, alespoň se nenudím. Naopak mám problém pak na chvíli zastavit.
