V neděli 5. března si dobříšský sportovec Honza Tománek na vlastní kůži vyzkoušel devadesátikilometrový Vasův běh (Vasaloppet) ve Švédsku. Závod dokončil a podělil se s námi o své dojmy z tohoto extrémního a kultovního svátku všech běžkařů. Ve Švédsku totiž platí, že nejste běžkař, dokud si Vasův běh nezkusíte. Honza se jeho dokončením zapojil do velmi malé skupinky lyžařů, kteří závod dokončili na lyžařské sledgi.
Cestou do Čech ze Švédska nám odpověděl na otázky k závodu:
Byl jsi před závodem nervózní?
Asi nejvíc nervózní jsem byl den před závodem, kdy dobré sněhové podmínky vystřídalo intenzivní sněžení, napadlo patnáct centimetrů nového sněhu, a to jsem byl tedy nejvíc nervózní. To bylo asi i vidět na mém videu. Kdy jsem přemýšlel i o tom, zda za těchto podmínek je reálné to odjet.
Jak probíhala předstartovní příprava?
No konkrétně zavodní den, to samozřejmě budíček ve tři, potom snídaně, jelo se na start, to je člověk nervózní, aby tam nějakým způsobem dorazil, aby to všechno bylo v pořádku. Jeli jsme 90 kilometrů na start, všechno bylo dobrý, bylo to fajn. Potom, když jsme zaparkovali auto, byli jsme tam kolem 5:30, organizátorská podpora tam byla maximální, v šest hodin ráno otevřeli koridory, takže jsme si položili lyže na místo, ještě se nám povedlo dohodnout lepší startovní pozici, takže jsme nakonec startovali ze čtvrté vlny místo z páté, což je super.
Zbývaly dvě hodiny do startu, chudáci ostatní závodníci, co už také položily lyže na místo, tak tam mrzli, nebo se mačkali někde ve stanu, my jsme měli tu obrovskou výhodu, že jsme stáli osobním autem asi tak deset metrů od startu, a tak jsme si se sparingem Martinem Brabencem v autě zalezli ještě do spacáků.
Potom půl hodinky před startem jsme byli najedený a šli jsme se připravovat. Dvacet minut do startu a šli jsme na startovní místo, všechno probíhalo strašně rychle. 15 minut před startem jsme už mrzli ve stopě, což nebylo úplně optimální. A to byl další moment, ta další nervozita, jak to vlastně všechno bude, ale to skončilo tím startovním výstřelem, kdy se ta šestnáctitisícová masa lidí dala dohromady.
A co samotný závod, jak to vypadalo, když se tedy ta obrovská masa dala dohromady?
Dohromady se dala asi o kilometr dál, když to začínalo stoupat a tam to byla hlava nehlava, lidi lezli doslova po sobě, chlapi ženský, no prostě hroznej grupáč. (smích) Takže to bylo s nervozitou asi tak všechno. Potom pochopitelně i během závodu ta nervozita přicházela, když přišla nějaká fyzická nebo mentální krize, jednou se nějaká ta pochybnost nebo obava objevila, ale docela se to dařilo vytěsnit, protože cestou na trati byla bolest v ramenou čím dál víc intenzivnější. A pak už jsem vlastně nevnímal nic jiného než tu bolest. Takže to vlastně bylo dobrý, pak už jsem nervózní nebyl.
Pak i ve sjezdech jsem si říkal, kdybych se tam rozplácl, že bych jako nemusel dál, ale to jsem si samozřejmě nějak nepřipouštěl, ale i takováto myšlenka v tu chvíli bleskla, ale určitě jsme to chtěli dojet.
Splnil průběh závodu tvoje představy?
Podle představ, já jsem vlastně nevěděl úplně přesně, do čeho jdu. Mel jsem nastudovaný profil trati, nějaký místa na trati, to se dalo odkoukat z auta, jednotlivý Check Pointy, mel jsem nastudovaný záznam z televize, ale ta vlastni zkušenost je vždycky jiná a nepřenosná.
Ale názory lidí se shodovaly v tom, že vlastně hned, jak odstartuješ, tak je tříkilometrové stoupání po sjezdovce, což tak skutečně bylo, a že pokud tohle vyjedu, tak už to dojedu do konce. S tím vědomím jsem do toho šel.
Ale to stoupání bylo podstatně tvrdší, než jsem čekal, navíc taková tlačenice, to fakt byl masakr, ale dobrý, postupovalo to, nicméně ramena tam dostávaly fakt záhul. Ale dobrý. Jakmile jsme vyjeli nahoru a definitivně se to po pěti kilometrech závodu narovnalo, začalo to být jako už lehounce houpavý, tam jsem si říkal, super, tady to poletí. Ale bylo tam 15 čísel nového sněhu, sice stopy byly projetý a bylo to měkký. Jak tam ty lidi hamtali a ťapali, za chvíli to bylo jedno velký oraniště, a to proste pro jízdu na sledgi, a to té pozici, ve které já sedím, je prostě hrozný.
Musel jsem vyvažovat a tam trpěly hrozně ramena. Takže tam přišly i ty první pochybnosti, že jsem si říkal, jako ty vole, jestli tohle bude dalších 85 kilometrů do cíle, tak to proste nejde! To jsem fakt pochyboval.
Ale chvílemi se situace zlepšovala, pak se to rozjelo a docela to jelo a mel jsem na 24 kilometru první Check Point, kde se potkávala silnice s trati, kde čekala máma s vozíkem, tam jsem měl možnost vylézt ze sledge, rychle se najíst a pokračovat dál. Takže toho jsem využil, tam už jsem nebyl v takovém psychickém presu. Potom to bylo v podstatě střídavě oblačno, když to jelo, tak jsem si říkal, paráda paráda a pak byly pasáže, třeba kde byl měkký sníh, kde jsem si říkal, tak to jsem si říkal, ježišmarjá.
A potom se pomalinku začínalo stoupat na další stoupání na trati, který byl asi nejvyšším bodem stoupání na trati, byl to Rizberg. Tam se mi jelo fajn, ale následujícím problémem byl sjezd z Ribergu dolů. My jsme se ještě den před startem bavili tím, že jsme koukali na Youtube, protože to je takové docela známé místo, kde se hodně padá. Říkali jsme si, co to tam proboha ty lidi prováděj, takový jednoduchý sjezd, a dělají tam takové výstupy. My jsme to měli bez stopy, jen s hroudami, no hele rozsekali jsme se tam já i sparing, jela s námi grupa asi deseti dalších lidí a jeden Švéd spadl asi deset metrů nade mnou a doklouzal po hubě až ke mně. Takže asi tak se to vyvíjelo. (smích)
Pak zase se to napřímilo, byla lepší stopa a už to letělo. Takže docela dobrý. A na nějakým 40. kilometru, kde ty stopy byly zase rozbity, tak v podstatě přišla obrovská krize, když jsme viděli ceduli 50 kilometrů do cíle, tak to v tu chvíli moc nepřidá.
Ale pak jsme dojeli do Eversbergu na další Check Point a tam jsem fakt dojížděl v šíleným stavu, bolesti v ramenou už byly docela neúnosný a říkal jsem si, no tak najím se a uvidíme. Prostě budu bojovat, a když zkolabuju a když nebudu moct, tak mě prostě nějakým skútrem dovezou do cíle, třeba i do nemocnice. To jsem si nepřipouštěl, ale říkal jsem si, že bojovat musím. Snědl jsem tam banán, vypil jsem čaj, snědl jsem 100 gramů datlí, čokoládové dortíky, co jsem si den před tím koupil, asi za kilo jeden v přepočtu, ale bylo to fantastický, nakoplo mě to. Říkal jsem si dobrý, už jen 42 kilometrů, bude to paráda.
No a dál to jelo, ale v okamžiku, kdy byly nějaký ošklivější sjezdy, tak ta únava se prostě začínala tím víc projevovat. A další Check Point byl 30 kilometrů před cílem na Ochstbergu, a tam vedlo stoupání asi třeba dvoukilometrový, ale opravdu ty sklony místy byly likvidační. A znova, ramena v háji, tak jsem si říkal, ty jo, tohle jestli chci dojet, tak na Ochstbergu stejná procedura, slézt ze sledge, trošku se protáhnout, najíst se a jet dál.
Dojeli jsme tam, tohle jsme všechno absolvovali a mezi tím se vlastně navršil čas toho, že uzavírali trať, že tam končily časový limity, takže nás nechtěli pustit dál, nicméně já jsem jim jenom sdělil, že pokračuju dál, protože jsem na to stanoviště dojel před deseti minutami, projel jsem cílovou bránou, a tak mi vlastně běžel čipový čas na další úsek.
Říkal jsem si, pohoda, takže jsme zase nalezli, odstartovali, jeli dál, a potom nám přišla sms od manželky sparinga, že nám zbývá 20 minut do dalšího Check Pointu a ten byl asi čtyři kilometry před námi. Takže jsme se ze všech sil snažili to rubat, protože nedokončit Vasák jen kvůli tomu, že o dvě minuty nestihneš Check Point, tak to by bylo hodně smutný. Takže my jsme to rubali, rubali, rubali…a pak minuty utíkaly strašně rychle. Ptali jsme se nějakého supportu a skútru, kde to je, jak daleko a on říká, to už je kousek, asi kilometr, za chvíli tam jste, tak jsme si říkali, dobrý, dobrý, to klapne. A až na místě jsme viděli, že ten Check Point je až na kopečku. A to opravdu pro mě bylo asi nejsilnější moment celého závodu, kde prostě fakt ta krize a ta bolest v ramenou byla obrovská a stíhat limit na sekundy, tak to bylo šílený. A tam, přiznám se, že jsem trošku brečel, no dost jsem brečel bolestí, a hypoglykémie jako prase, ale šlo to dál a my jsme ten limit dali o 25 vteřin. Dvacet pět sekund!
Což jako bylo na posrání, na zbláznění, to bylo neskutečné. Takže tam jsme si dovolili malou pauzičku na jídlo a na pití a jeli jsme dál, abychom už v nějakém lepším čase stíhali ten další. Do toho se začalo stmívat, tak v mezičase nám pořadatelé dali čelovku, abychom se tam nezabili úplně. A to už byl opravdu ten moment, kdy se trať narovnala a začala mírně klesat a my jsme začínali dojíždět další a další závodníky a vlastně k Check Pointu devět kilometrů před cílem jsme byli v pohodě a byli jsme tam nějakých 20 minut před časovým limitem, což jsme si říkali, to už je super. Tak těch devět kilometrů do cíle snad už dáme.
To už jako byla totální tma, takže jsme jeli s čelovkou, vlastně ten poslední závěr, a na to budem vzpomínat úplně nejvíc, protože tam najednou se to zlomilo, my jsme věděli, že už jsme v tom cíli, ale stejně jsme se snažili být maximálně obezřetní, i když to už úplně nešlo. A najednou tam byly momenty, které se ti do paměti vryjou úplně nejvíc, že ty lidi, který vidíš okolo sebe, byly prošitý úplně stejně jako ty, možná i víc.
Bylo to prostě úžasný, já jsem nechápal, jak ty lidi vlastně držej v té stopě, ty prostě jeli setrvačností. A byl jsem mnohokrát svědkem toho, jak prostě ten člověk upadl, ale on prostě vypadl z té stopy a zůstal ležet v té pozici, jako by stále jel. Jak ti lidé byli ztuhlí a vyřízení, ty výrazy v očích, bylo to prostě na jednu stranu – ta obrovská vůle a odhodlání, to bylo strašně krásný, ale viděl jsem i slzy zoufalství a bolesti, nebo i slzy z toho, že někdo nestihl časový limit. Tak to jako fakt ty poslední kilometry na tohle byly úplně nepopsatelný a nepřenositelný, každopádně hodně silný.
A když už jako jsme se blížili do cíle poslední dva kilometry, a najednou ta únava byla ještě hlubší a ty bolesti v ramenou ještě větší, ale už jsme vlastně vyjeli takové to cílové stoupání, s převýšením řekněme tak asi dvou metrů. Najednou to bylo prostě moc a pak jsme viděli, že je před námi rovinka do cíle, tribuny plné lidí, krásně nasvětlenej cíl, a přiznám se, že tohle bylo asi to nejhezčí, co jsem v životě do téhle chvíle viděl.
Nevím, jestli to byl ten moment, že jsme si mohli říct, do prdele, jsme v cíli Vasáku, nebo to bylo to, že už vím, že už nemusím. Asi to bylo to první. (smích) Ale fakt jako ten dojezd byl úplně úžasný a to vyčerpání v cíli bylo obdobný. Jednak vyčerpání, ale pak obrovská bolest v ramenou. Tak, jak jsem se cítil po Jizerské 50., tak tak jsem se cítil na Vasáku řekněme na 30., 40. kilometru a přesto jsem pokračoval. O to intenzivnější ten dojezd byl.
A že jsem byl v cíli úplně prošitej? Tak o tom jasně hovořilo i to, že jsem ani nesedl na svůj vozík, ale dojel jsem na sledgi až k autu, a přelézal jsem až do auta, protože jsem nevěděl, jestli se na tom vozíku udržím. A na svých krásných závodních lyžích jsem přejel štěrkovou cestu a bylo mi to úplně u prdele. Tohle asi hovoří za všechno.
Nenastaly nějaké technické problémy jako na Jizerské 50?
Naštěstí ne, technické problémy nebyly, nicméně pochybnost ohledně techniky tam byla. Například na tom Ritzbergu, kde jsem docela nepříjemně spadl, nějakým způsobem se mi trošku uvolnily lyže, a vypadly z vázání, naštěstí to bylo bez technické závady, prostě ta lyže se uvolnila, zapnula se zpátky a bylo to v pohodě. V momentu, když ležíš na zemi a nemáš lyži, si říkáš, super, dojeli jsme, ale naštěstí ne. (smích) Možná o to víc mě mrzí ty lyže, který jsem svojí lehkovážností a hypoglykemií zničil.
Co všechno tě bolí?
Teď je to zvláštní, ale už ta bolest ustupuje. Což mě samotného překvapuje. Ale bezprostředně po závodě a řekněme ještě během včerejška jednoznačně ramena, konkrétně rotátorový manžety, které dostaly hodně zabrat. Myslím, že jsem se zvetil docela dobře. Hned po závodě jsem nespal, tam jestli jsem za noc dal dvě hodinky, tak to byl zázrak, prostě nešlo přes bolest spát. Ale pak během dne se to už nějakým způsobem uklidnilo, včera to bylo lepší a ze včerejška na dnešek už jsem docela klidně a tvrdě spal.
Na otázky nám odpověděla i Honzova maminka, jeho závodní podpora a největší fanynka:
Jak jste se cítila, když jste sledovala ten závod?
Hrozně! (smích) Jsem zvyklá, ale tohle to bylo tak extrémní, a tak náročný, a namáhavý, že jsem fakt netušila, jak se to bude vyvíjet, jako jo může to vzdát, ale bylo by mi to strašně líto, kdyby to nevyšlo. A pak nějak jsem měla zmrzlé ruce, nohy, a když se občerstvovalo, tak ta auta, co mohla jet podél trati, tak to byla ukrutná kolona, asi tak jako jeli ti běžkaři.
Ty auta nemohly jet všechny, bylo těžký být na stanovišti včas a teď jsem nedokázala dát dohromady ty časy, jenom jsem to měla v hlavě, takovou mapu těch míst z jednoho do toho druhého, jak daleko to asi může být, jaký je profil. V jednom místě jsem měla strach, že jsem tam pozdě, než tam oni vlastně přijeli, že už jsou pryč. Tak jsem měla obavy, jestli jsem to stihla, tak jsem tam čekala, taky jsem tam lehce promrzala. Ale už mi přišly prsty k sobě na rukách (smích). Nestíhal jíst, nestíhal pít, nejsilnější pocit je asi víc než radost úleva, že to tak dopadlo. Honza byl šťastnej, ale utahanej, ale šťastnej, tím pádem je člověk spokojenej taky. Normálně by člověk skákal, šílel, jásal, špunty by lítaly, ale takhle, jak byl člověk v tom vypětí celou dobu, a taky byl rád, že to klaplo všechno, přišla hlavně úleva.
Honza dokončil závod za úžasných 11:46:11 hodin a vyjádřil se k výsledku: „Příště bych to chtěl dojet za světla. Ale určitě se na Vasák chci vrátit!“
