Dobříšskému hendikepovanému sportovci Honzovi Tománkovi, handbikerovi a triatlonistovi, se podařil husarský kousek. Na Half Ironmanu v Lucembursku se mu mimo úžasného čtvrtého místa podařilo vybojovat nominaci na Mistrovství světa v USA.

Jakého závodu jsi se zúčastnil a co pro tebe znamená?

Jednalo se o 70.3. Ironmena na poloviční distanci, což je 1,9 kilometru plavání, 90kilomtrů kolo, 21 kilometrů běhu a byl to jeden z nominačních závodů na Mistrovství světa v polovičním Ironmanu pro hendikepované sportovce startující na handbiku.

S jakými plány jsi odjížděl z České republiky?

Tak když jsem viděl v první chvíli startovní listinu, kde se na startu sešla řekněme celoevropská, ta úplně nejvyšší špička, tak jsem si říkal, že samozřejmě nominace pořád je ve hře, když pojedu na třetí místo, což byl takový reálný předpoklad, tak bych byl spokojený.

Paratriatlon nebo triatlon hendikepovaných pod Ironmanem je strašně specifický v tom, že nejsou vlastně zdravotní klasifikace, že nejsou kategorie. Takže v jedné kategorii, která je určená pro hendikepované sportovce, startují závodníci s nízkým hendikepem, ale také i s vysokým. Což je prostě těžké posuzování, protože třeba já, když startuju se závodníky, kteří mají plně funkční trupové svaly, kteří jsou schopní si stoupnout a z části používat nohy, tak v té chvíli ten můj středně těžký hendikep je prostě svým způsobem velkým limitujícím faktorem.

Takže z tohohle důvodu jsem nastupoval do závodu s tím, že když ho zajedu na třetí místo, tak je reálné získat nominaci na Mistrovství světa v Half Ironmanu. A to pro mě byl ten hlavní cíl. Nepoštěstilo se úplně tak, že bych byl třetí, jsem čtvrtý, ale nominační slot na mě vyšel, takže obrovská spokojenost. A když bych to opravdu vztáhnul na středně hendikepované závodníky, tak jsem vlastně byl třetí, protože ten jeden člověk byl podle mě mimo klasifikaci, protože má plně funkční trup, funkční nohy a je prostě někde úplně jinde. Takže všechno, co jsem si předsevzal, svým způsobem klaplo, takže jsem fakt maximálně spokojený.

Jak to vypadalo před závodem na místě? Co před startem, byl jsi nervózni?

Ona celá příprava byla trošku náročnější, protože posledních čtrnáct dní jsem trénoval dvojfázově. Už jenom to přijet tam do té destinace, tak člověk je psychicky trošku načatý, ale tím závodním dnem to ze mě všechno spadlo. Pro mě je nejhorší den před závodem, kdy člověk čeká, co se ještě vyvrbí a přihodí. A v okamžiku toho startu si myslím, že jsem byl už maximálně klidný.

Jak se ti plavalo, byly nějaké potíže?

Co se týče plavání, trochu nepříjemné pro mě bylo, že jsme neměli žádný čas se před závodem rozplavat. Bylo to takový, že nás doslova šoupli do vody a za tři minuty byl start. Což mě osobně nevyhovuje. Já jsem rád třeba deset minut před startem ve vodě, trochu se rozplavu, chytím ten záběr, tak to tady nešlo. Nicméně plavání bylo poměrně klidný, protože hendikepovaní sportovci měli separátní start, takže to bylo úplně super.

Plavalo se v řece, nejdříve proti proudu, pak většina trati po proudu, a zpátky do místa startu se plavalo zase proti proudu. S plaváním jsem maximálně spokojený, zaplaval jsem to za nějakých 32 minut, což si myslím, že v tuhle chvíli je prostě úplně super.

Jak závod probíhal, nějaké komplikace?

Co se týče depa, tak tam pořád mám rezervy a pořád je co zlepšovat. Je to nějakých šest minut, potom jsem byl na kole, takže vyjížděl jsem řekněme po nějakých 40 minutách od startu na kolo. Což je prostě v prdeli.

Během chvíle jsem byl v kontaktu s dalšími českými závodníky, kolo bylo hodně náročný tady. Z mé strany jsem se opravdu na kole cítil skvěle, tahali jsme se tam vlastně s dalšími Čechy o pozice, nakonec jsem oba dva Čechy dokázal urvat. Následně mě před koncem cyklistický části jeden český závodník dojel, ale pohlídal jsem si to a kolo jsem zajel ve svém nejlepším čase, což si myslím, že je super.

V depu jsem tradičně trochu ztratil, takže na běh jsem vyjížděl s malinkatým mankem za Zbyňkem Švehlou, dalším skvělým Čechem, kterého jsem možná trochu podcenil, protože jsem si říkal, že v běhu ho brzo dostihnu. Myslel jsem, že jsem lepší běžec, ale asi už jsem byl unavený z kola, nebo jsem Zbyňka zbytečně podcenil a ten zaběhl opravdu životní výkon. Ten jeho běh byl úplně super, ztratil jsem na něj dvě minuty, a právě o ten kousek mi uteklo třetí místo. Takže nakonec jsem byl bramborový, nebyl jsem na podiu, ale nominační slot na mě připadl.

Když jsi vjížděl do cíle, věděl jsi, že to bude osobák a že získáš nominaci? Jaké byly pocity?

Vůbec jsem nevěděl. Já jsem věděl čas plavání, který mi říkala Áňa, následně jsem věděl čas z depa, když jsem šel na kolo, dojížděl do cíle v cyklistické části a v běhání jsem nevěděl, jak mám kolo. Věděl jsem, že to bude rychlé, že to bude pod tři hodiny, kolik to bylo, 3:03, což je pro mě doposud nejlepší cyklistický čas na Half Ironmanu, ale vůbec jsem nevěděl. Soustředil jsem se na to, abych ze sebe vymáčknul maximum a abych minimalizoval tu ztrátu na Zbyňka, kterou jsem nabral v depu.

Bohužel to neklaplo, ale jel jsem do poslední chvíle sám na sebe, a cítil jsem, že pojedu pod pět hodin, s tím jsem tak nějak počítal. Protože jsem věděl, že ten běh je dobrý, tak jsem věděl, že jsem v osobním rekordu, ale nevěděl jsem, jak moc. Zajel jsem to nakonec na 4:56, je to posunutí mého osobního maxima asi o 25 minut, což je prostě úplně super. Z toho mám obrovskou radost.

Co pro tebe tvoje umístění znamená?

Na trati jsem ukázal svou dominanci v cyklistice, z čehož mám radost. Na běhu je pořád co zlepšovat, ale nemyslím si, že dostat se na hranici hodinového času by bylo nereálné. Myslím si, že v dalších letech budu schopen ten čas dále stlačit o dalších dvacet minut dolů. Ale v tuhle chvíli absolutní, absolutní spokojenost.

Jak se cítíš teď? Kdy se vracíš do ČR?

Právě teď se vracím do republiky (směje se, 19. června – poznámka redakce)

A kam teď dál?

V tuhle chvíli je to nominace na Mistrovství světa 9. září. Teď je to o tom, dostat sebe, bagáž do Ameriky, zajistit si ubytování a další věci. Bude to asi náročné, ale je to možnost být na Mistrovství světa, je to úplně úžasné. Je to jednoznačně velký úspěch.

Něco chceš vzkázat čtenářům?

Děkuju za čtenost, děkuju, že mě podporují, za jejich zájem. Cítím, že je důležité zviditelňovat vrcholový para sport, a to se právě díky jejich zájmu daří.

Facebook Comments